Musíte na kolena! Aneb rady při zařizování dětského pokoje...

Vždycky jsem se hodně zajímala o bytový design a o všechno, co s ním souvisí - od základního vybavení až po výběr doplňků, které z místnosti udělají skutečný a útulný domov … 

Myslím, že asi první výzvou, která mě před lety ještě jako amatérskou bytovou designérku čekala, bylo zařizování dětského pokojíčku pro moje děti. Pamatuji si, že už tehdy, před 11 lety, mě dost překvapilo, že zatímco nebyl problém sehnat prakticky cokoli do obýváku, ložnice nebo kuchyně, na vybavení pokojíčků pro děti jako kdyby se zapomnělo. Snad jedinou výjimkou byl jeden nejmenovaný mezinárodní řetězec s nábytkem, kde mi ale zase přišly všechny ty plastové židličky a barevné stolečky trochu bez nápadu a navíc takové chladné…

Zvláštní ale je, že i po těch mnoha letech, které od té doby uplynuly, mám stále pocit, jako kdyby se s radami ohledně zařizování dětského pokoje šetřilo jako se šafránem, zatímco se zaručenými tipy pro domácnosti „dospěláků“ se téměř roztrhl pytel. Ne, že by snad neexistovaly hezké doplňky a kvalitní materiál, protože za ta léta se samozřejmě na český trh dostala řada kvalitních výrobců, ale co postrádám stále, jsou spíše rady na to, jak interiéry pro děti uspořádat – ať už se jedná o pokojíčky pro úplně nejmenší nebo pro teenagery, případně až mladé studenty.

Proto bych se ráda sama pokusila přijít s několika zajímavými radami a budu doufat, že čtenářům tohoto blogu přijdou vhod.

Rada první – musíte na kolena!

Při zařizování místnosti pro úplně malé děti, dělají dospělí často tu chybu, že se na pokojík dívají ze své perspektivy. Dá se to sice pochopit, ale věřte, že všechno vypadá úplně jinak, pokud se dívá člověk s výškou metr sedmdesát, než když se dívá človíček který je o více než polovinu menší. Proto se často stává, že v dětských pokojích jsou obrázky zavěšené příliš vysoko a dítě na ně vidí buďto špatně nebo vůbec. První rada, kterou byste tedy měli mít na paměti, zní: „musíte na kolena!“ Teprve potom totiž uvidíte věci z podobného pohledu, z jakého je uvidí i vaše dítko. Je to samozřejmě důležité i k tomu, abyste byli schopní lépe odhadnout výšku nábytku, ale třeba i jeho velikost – protože i ta je různá v závislosti na tom, kdo se dívá. Dost často se totiž stává, že v honbě a dostatkem úložného prostoru dávají rodiče do pokojíčku svých nejmenších příliš robustní kusy nábytku, které pak z dětského pohledu dělají místnost neútulnou. Nebo třeba vysokánské skříně, které se dospělým sice mohou zdát praktické z hlediska úložného prostoru, ale dítě bude mít pocit, že se mu v pokoji tyčí strašidelný mrakodrap. Pohled z perspektivy kolen je důležitý také proto, abyste dokázali správě rozmístit různé doplňky, jako třeba ty zmiňované rámečky s fotografiemi.

Rada druhá – místo na malování!

Ruku na srdce, asi každý rodič malého děcka už někdy řešil problém s počmáranými zdmi nebo

pomalovaným nábytkem. Dětská kreativita nezná mezí a dítko má prostě občas pocit, že si ta ošklivá bílá zeď trochu barviček jednoduše zasloužila. Co s tím? Na výběr máte hned několik variant. První je, že v sobě najdete odvahu a v pokojíčku své ratolesti vyčleníte jeden kousek zdi, na který si bude moc malovat dle libosti. Tím zároveň dítě přestane mít pocit, že zdi jsou zakázané ovoce a přestanou ho k malování po nich tolik lákat. Od známých s malými dětmi také vím, že se velmi osvědčují různé „malovací domečky“ –domečky z tvrdého kartonu, které postavíte v pokoji, a dítě si po nich může malovat dle libosti. A když už není malovat kam, stačí starý domeček dát do kontejneru na papír a koupit nový. Skvěle se ale mohou osvědčit také tabule na barevné křídy nebo závěsné tabulky na které se dá malovat. A když pak dítko odroste a naučí se psát, dají se využít i jako chytrý způsob, jak nechávat vzkazy.

Rada třetí – oddělené zóny na hraní, spaní i na ukládání věcí

Řada pokojíčků má tu chybu, že v nich nejsou oddělené jednotlivé zóny podle životního rytmu a potřeb dítěte. Zkrátka, je to takový pelmel s postýlkou uprostřed a několika komodami, rozmístěnými po obvodu místnosti. Dítě by ale mělo mít jednotlivé zóny oddělené – pomůže to tomu, aby si lépe uvědomilo, že je čas kdy se hraje, čas kdy se odpočívá, i čas kdy se pracuje. A tomu by mělo odpovídat i rozložení zón v jeho pokojíčku. Pokud mluvím o oddělení, rozhodně tím nemyslím nějaké složité stavební úpravy nebo sádrokartonové příčky – cílem není pokoj rozkouskovat na nějaké separované boxy, ale spíše opticky odlišit, kde se spinká, kde se hraje a kam se ukládají věci. Zóna na hraní se dá třeba dobře vytyčit kusovým kobercem s nějakým veselým dětským motivem a místo na spaní, resp. postýlku zase můžete oddělit například baldachýnem. Ten nemusíte nutně kupovat, ale zručné maminky nebo babičky ho mohou vytvořit třeba ze staršího závěsu. Ten pak přetáhnou přes okraje postýlky a vytvoří tak dokonale klidné a harmonické místo k odpočinku.

A příště se vám přinesu pár rad, jak se vypořádat s pokojem pro teenagery…